Černý Lev III - Lidský Kuželky
Duna - zmar a rozklad - scvrklý jablko - zemřít - žluťák na zrcátko - cinkání řetězem - lidský kuželky - pseudo-filosofie - Ignácův krém
O CO V tomhle zamatlaným prašným jaře jde? Vypadá to skoro jako léto na poušti, jako kdybych byl na duně z opadaný omítky.
Všímám si detailů hnusu: psí výkal rozšláplí na chodníku, masařky so žerou poblitou hranolku, počmáranou zeď, bábu, co táhne vozík se shnilou mrkví... Stará Vondráčková, občas jí nosím nákup do toho jejího brlohu. Vidím zmar a rozklad kde druzí vidí pampelišky, masky elegánů, a nádherné lidi.
Můj Bratr, náš Bratr, vskutku, ten, co měl včera pohřeb, ten, který už dojezdil, dokázal vidět hnus a krásu najednou. Viděl vesmír se všemi mlhovinami a hvězdami v plesnivým jogurtu. Obdivoval, jak se scvrkávalo jablko. Jeho kolo, to, na kterém byl sražen, jsem natřel na bílo a uzamkl ke značce, dej přednost v jízdě, u toho kruháče kde se to stalo. Co bych dal za to abych mohl chytnout za krk toho hajzla co ho srazil, abych ho mohl bít pěstmi a sešvihat řetězem, až by mě prosil o to abych to skončil. A já bych vyhověl.
Sednu na svoje kolo, můj jediný zdroj smyslu v tomhle zamatlaným a marným světě kde se každej tváří jako by snad nechtěl napálit bližnímu svému. Helmu nechci. Chci zamřít jako Bratr.
Chci zemřít jedinou přijatelnou smrtí: s vypětím všech sil, na pokraji zkolabování, se zpěněnou krví u huby, s neporazitelností v očích, tak jako náš Bratr.
Řekl jsem o něm včera tolik: byl to blázen a pošel jako toulavej pes, ale žil na plno a nikdy neměl strach, a to ho zabilo.
Víc říct nebylo potřeba, všichni jsme ho znali abychom si mohli domyslet naše vlastní vzpomínky. A tak, k čertu s Bratrem, ať se třeba peče v kotlíku spolu s dalšíma hříšnými dušemi. Je čas jet, je čas si proklestit svoji cestu k smrti, je čas se přestat babrat s tím co bylo a s tím kdo byl. Je čas přestat brečet a šlápnout do pedálů – a taky že jo.
Jedu za Ignácem a cítím že nepojedu pomalu. V pravdě, mám chuť jet rychleji, než jsem kdy jel.
První kopec dolů v protisměru v jednosměrce, auto se vleče proti mně. Vidím toho důchodce, jak na mě čumí zpoza holuby posranýho předního skla a jede dál. Těsně před jeho kapotou hodím smyk doprava, šlápnu a smýknu se mezi dědkovo autem a zaparkovanýma autama kde je pro mě sotva místo. Než ho objedu, ještě mu stihnu plivnout na zrcátko pořádného žluťáka a už jsem za ním. Řítím to ke křižovatce, jestli jsem teď vjede kára tak jsem v hajzlu. Nejsem v hajzlu. Stočím to do leva a pořádně do toho šlápnu, tentokrát do kopce, ale už na hlavní. Dýchám jak mnich – nosem do bránice a pusou ven. Dýchám a šlapu do kopce, vím, co je nahoře – bod ze kterého se budu moct řítit dolů.
Auta kolem mě jedou, ne na dlouho. Jsem na vrchu. Hodím vysokej převod a zrychluji dolů, těsně se vyhnu chodci, co se motá na přechodu a odpor vzduchu už mi čechrá vlasy. Periferně kontroluju prostor, hledám náznaky pohybu, hledám fízly a jejich káry. Teď už to jede, teď už předjíždím auta já – JÁ – chachachá, svoboda pohybu je svoboda ducha – zmrdi – jestli někdy budu pro něco cinkat, tak to bude řetězem ať se můžu prohánět svobodně na svém kole. Z očí se mi tou rychlostí valí slzy, jestli ta kozatá maminka teď vleze s tím kočárkem na přechod, tak jsme všichni tři v hajzlu. Nejsme v hajzlu. Před sebou vidím křižovatku. Znám jí. Svítí zeleně a bude svítit zeleně dalších osm otočení pedálů. Já tam budu tak za deset. Devět. Osm. Sedm. Šest. Pět. Čtyři. Tři. Blik – skočila tam oranžová. To dám, nebo ne. Dám hlavu co nejníž abych snížil odpor vzduchu a proletím tou křižovatkou, když už září rudá, když už se auta na levo a na pravo rozjíždějí, ale nemaj na mě, jejich křápy jsou moc pomalí.
Řítím se dál.
Přede mnou je fronta, hodím to do smyku k chodníku, stoupnu si na pedály, trhnu s říditkama nahoru, hodím přední kolo přes obrubník a pokračuji na chodník a řítím se po chodníku, na kličkování v koloně se může vysrat.
Jsou dva způsoby, jak tohle udělat: ten horší je zvonit zvonkem v domnění že lidi uhnou. Lidi neuhnou. Každý se nejdřív podívá za sebe, pak se snaží rozhodnout kam uhne a já do poslední chvíle nevím kam – nebezpečné. Mnohem lepší je na ně nezvonit a nechat je pokračovat v jejich předurčené trajektorii a vyhnout se jim. Jo, nadávají jak se leknou když to prosvištím pár čísel kolem nich. Ale co udělají, co?
Nic. Tyhlety lidský kuželky neví že by mě srážka s nimi bolela víc, než je – je to psychologie, vidí vetší a rychlejší věc a mají z ní strach. Já nikdy. Já se klidně budu řítit proti větší a rychlejší káře a až mě srazí tak poletím přímo proti tomu řidiči, skrz sklo a snad se mu dostanu na krk abych mnu ho z posledních sil rozkousal. Jo, tohle všechno se vám honí hlavou, když děláte slalom mezi chodci, a to už jsem opět na silnici a jedu po dlažbě, drncá to, ale jedu. Zpomalím.
Věci, co dělám a věci co jsem si přál dělat do sebe nepasujou, ale co s tím? Nikdo se od suď nedostane živý, tak proč alespoň nežít. Jo... Ne že bych skutečně věděl o čem to mluvím, spíš jen opakuji texty písniček, co mám rád, věci jako,
že je čas se pohnout,
že je to umění umírat,
že každý konec je začátek,
že člověk musí nechat něco umřít, aby se mohlo něco zrodit...
Pseudo-filosofický kecy vypáraný od Junga a Nietzscheho a kdo ví koho ještě, ale vlastní myšlenku nemám. Většinu života jsem byl zaseklí v kecech těch druhých, jen pár krát za život jsem skutečně žil a když se koukám na ty rybí ksichty co sedí v autech, mám pocit, že jsem žil o pár vteřin dýl než oni. A i to je jen text z písničky co rád poslouchám.
Zahnu směrem k zahrádkářský kolonii, k tý chatě, co si Ignác kdysi koupil s tím, že jí zvelebí a prodá za mnohem víc. Od tý doby mu to tam jenom chátralo a byl bych překvapen, pokud to ještě stojí a on se tam jenom tak neválí jako polomrtvej kohout na hromadě shnilí dřevotřísky co byl dřív jeho obchodní záměr.
Když jsem naposledy viděl Ignáce, mazal si sádlo na břicho a říkal že to dělali Inuiti, když se opalovaly. Říkal, že to je lepší než opalovací krém a v zimě to slouží jako ochrana, když se jde koupat do Vltavy. Bylo to v jeho prasečím období. Měl v lednici prasečí hlavu, kterou si po nocích dával na svoji hlavu, mazal se sádlem, žral jitrnice a seděl v chlívku, dříve chata. Nikdy jsem nevěděl, jak si to mohl dovolit, protože jedinou práci, na kterou byl kvalifikovaný bylo dělat ostrahu v Mekáči, a ani to nedělal... Jen vím že jeho rodina nebyla nejchudší – politici – ale o tom se on nikdy nebavil, myslím že mu vypláceli prachy, aby držel hubu, že s nimi má něco společného.
Kdo ví, v jakým období je Ignác teď.
My jsme byli schopní všeho v naší úzké doméně cyklistického zmrdství, ale Ignác byl schopný všeho napříč vším – pokud to nevyžadovalo příliš námahy. On by na kolo s náma nikdy nevlezl, měl strach že by ho něco srazilo. Jednou chtěl rozjet business se krémem pro ženy co by vyráběl ze svého sperma. Dostal se tak daleko, že přemluvil jednu celkem pěknou holku, aby s ním zkoušela prototypy. Celkem roztomilá holka, trochu divná v hlavě, ale kdo není? Ignác jí začal říkat Krtek a držel si jí doma. Když jsem jí viděl asi po půl roce, vypadala jako Ignác, tak pomatlaná sádlem, dělala s ním prasečí rituály a celý ten business s krémem zmutoval do něčeho s čím ani tolerantní Eva nechtěla nic mít. To bylo naposled co jsem ho viděl…
Hanuš: Hej, Ignáci, hej!
Ignác: Hanuši?
Ta jeho chata vypadala celkem zachovale, snad i líp, než když jsem to tu viděl naposled před rokem. Zahrada vypadala uklizeně a zalitě. Dokonce i plot byl natřený, sice blbě, ale někdo se tomu věnoval. Zajímalo by mě, co tu budu dělat, proč mě sem Eva poslala.