Černý Lev I - Proroctví
Ptáci - ďábel - ranní rosa - černý jezdec - brokovnice - křivky - pokračování
PTÁCI JSOU ZJITŘENÍ, vřeští a shánějí větvičky. Slýchávám za úsvitu je z nedalekého parku, ještě, než začne ta lidská komedie. Pyl plní vzduch a lepí se na kapoty aut co parkují pod stromy na ulici. Z rána je ještě potřeba košile a na trávě se třpytí rosa, ale k odpoledni je už vzduch těžký horkem, potem a smogem. Je jaro, přirozený začátek života v těchto končinách. Je jaro, ze zimního spánku se probouzejí šelmy, co mají hlad.
Na stůl dopadla velekněžka, hned vedle ďábla. Já potáhnu cigaretu a vypustím kouř který plní dusnou, tmavou místnost. Sleduji šlahouny dýmu, jež se kroutí na tenkých paprscích světla, které do místnosti proniká skrz zatažené rolety. Venku slyším lidi, až příliš. Na stůl dopadá blázen.
Eva: Občas musíš ukrojit tu část sebe, kterou nejvíc miluješ, abys mohl růst. Začalo to ďáblem, ovšem je to velekněžka, pro kterou ďábel žije a tvoří, třetí je blázen, jenž otvírá dveře, půjdeš dál?
Na stůl dopadá svět. Kručí mi v břichu.
Eva: Staré klestí musí spadnout a shořet, shoď a spal vše co je lež a dobudeš kraj který máš tak rád, básníku. Pamatuj, že bolest je slabost opouštějící tvé tělo. Anebo, zabydli se ve své ulitě pohodlí a svět pokoří tebe. Bolesti, které se vyhneš dnes schytáš sedmkrát tolik až to budeš nejmíň čekat.
Na stůl dopadá poslední karta. Je na ní černý jezdec mezi padlými těly. Zvedám oči od karet tarotu k obnaženému tělu Evy. Paprsek slunce pronikající skrz rolety dopadá na její prsa, a krůpěje potu zachycené na jemných chloupcích kolem bradavek se lesknou v tom toku světla jako ranní rosa. O kus výše, na jejím krku, je stále zřetelný otisk mých zubů. Potáhnu posledního šluka a vydechnu směrem ke dveřím, vajgl típnu o podrážku a cvrknu ho do umyvadla. Podívám se do Eviných zelených očí, zčásti zahalené jejími věčně rozcuchanými tmavě zrzavými vlasy.
Hanuš: Řekni, co pro mě chystá budoucnost?
Eva se otočí směrem ke skříni, tam kde máme brokovnici, se kterou jsme se chtěli před rokem zabít. Nejdříve já ji a pak sebe, ale nešlo to, tak tam ta brokovnice teď jen stojí opřená a nabitá. Eva se nadechne a její hrudník se zvětšuje, prsa se zdvihají a já mám hlad.
Hanuš: Mluv!
Venku pod oknem se prohánějí auta, i přes zácpu, rychleji, než by měli. V hlavě mi proudí myšlenka, že možná mi řekla všechno, co měla.
Ukroj kus, který miluješ,
Jinak se nikdy nezvedneš,
Brokovnice ve skříni stojí,
Smrtka mezi námi sedí
Pozoruji, jak Eva vstala a pomalým krokem se blíží ke mně. Její plné křivky se kroutí, ta její chůze mě vždy odzbrojí, těžko říct kdo si koho vychoval, kolem prstu omotal. Pak dojde za židli, na které sedím a položí mi ruce na ramena. Nakloní se blíž aby mi mohla šeptat přímo do ucha, její rozcuchané vlasy mě šimrají na tváři.
Eva: Karty říkají že tě čeká potupná smrt, pokud se smrti budeš bát a slavná smrt, pokud budeš smrti kráčet vstříc. Říkají, že mě zradíš a raníš...
Tak jako tolikrát ji rukou chytnu pusu, aby nemohla dál mluvit.
Hanuš: Můj bratr. Pomstím jeho smrt?
Eva vymaní svá ústa z mého sevření.
Eva: Tisíckrát, básníku! Vidím černého lva, jež drásá hrdla svých nepřátel, vidím ho umírat v den své největší slávy, vidím že budeš litovat své msty...
Tak jako před tím ji rukou sevřu tváře až do mé dlaně ukápne její slina. Pak jsme pokračovali tam kde jsme před tou cigaretou skončili, tam kde její jazyk a moje zuby zatím nebyli.