Černý Lev II - Anděl Smrti
Údery srdce - křižovatka - rozdrcen od pánve nahoru - peklo - stůl - jako divocí psi - kleju - zakrytá dekou - Tomáš Akvinský - prasečí hlava
NEUPLYNULO ANI SEDM úderu srdce od vyvrcholení, a moje mysl se kroutí směrem k minulosti.
Dvě policejní auta na křižovatce, blikají. Čtyři policisté, dva řídí dopravu, aby auta mohli objet kolem téměř neponičeného kola, a kolem záchranky která už nebliká, už není třeba aby blikala, už se jen čeká až dorazím na identifikaci těla. Zbylí dva policisté se mě ptají, nevím nač – sleduji zkřivený rám silničního kola válejícího se na chodníku, a pod tím vrakem jen rudá čmouha co krvácí z bílého křídového panáka, s policejní páskou jako šálou.
Hanuš: Ano. Ano. To je on.
Byl to on, s údy v nelidských úhlech, s hlavou kterou jsem nepoznával, s tělem které jsem znal intimně lidsky. Byl to on, nevíte, jak se chovat, dokud nenajdete svého přítele, bratra a milence ležet bez života jak hadrového panáka. Neměl jsem co říct, jen se mi honilo hlavou jak je to všechno moje vina. A také že nevoněl jako on, jak kdyby z něj vyprchala jeho vůně. Byl to on, ale nebyl, byl rozdrcen od pánve nahoru, už dozpíval, už dojezdil. Už nikdy nebudeme otáčet pedály, už se nikdy nebudeme řítit z kopce dolů. Už nikdy neucítím jeho pot na mých rtech, už se nikdy nebudeme chápat a milovat tak jak jen dva muži dokážou a pak... Jeden z mediků prostě zavřel černý pytel a v něm byl navždy pohřben jediný skutečný komik téhle lidské komedie. Potom se ta záchranka opět rozblikala a odjela. Já tam zůstal stát, a s klepavou rukou zapálil cigaretu vlhkou od slz.
Šok vystřídal smutek, smutek vystřídala frustrace, frustraci vystřídal hněv.
Skutečné peklo není vně mě, ale to, co si tvořím uvnitř svého já. Oheň může škvařit moji kůži a démoni mi rvát zrezlé hřeby pod nehty, sám Satan mi může strhat oční víčka a zaživa jíst moje střeva, ale co mi je po tom? Může to snad být o tolik horší než vztek, hněv, krutost a muka které si sám tvořím v rajské zahradě své duše? To nejhorší peklo si člověk tvoří uvnitř sám sebe, dokud žije, a pak, už ani to žití nemá, jen to peklo které si sám vyrobil.
Její ruka projela mými dlouhými vlasy jako hřeben a vrátila mě zpět do přítomnosti. Já jsem šáhl po krabce, vytáhl cígo a zapálil.
Eva: Myslíš na to co se stalo. Cítím, jak ti buší srdce.
Potáhl jsem tak silně, že jsem spálil čtvrt cigarety. Pozoruji naše hnízdo: kusy strhaných tapet jsou zakryty plakáty experimentálních kapel, o kterých slyšelo nanejvýš pět lidí. Ovšem, ten největší plakát byl nad stolem, nad stolem, který sloužil jako jídelní a jako pracovní a občas jako prcací, občas jako herní, a občas jako kus nábytku který zastupoval nábytek který tady nebyl, teď na něm jsou rozložené karty tarotu. Ten plakát nad tím významným stolem měl moji hlavu a nesl moje jméno:
BRATR HANUŠ
A pod tím jménem, místa a data vystoupení s mojí sbírkou básní. Byl to propadák. Ale v každém z dvanácti měst jsme byli všichni tři. V Brně nám dokonce proplatily hotel a opili jsme se na jejich účet a dělaly jsme to jak divocí psi co sežraly Viagru až do rána. Něco mě štípne do ruky a všimnu že jsem to cígo dohulil až k filtru a pálí mojí kůži na prstech. Cvrknu to do umyvadla.
Eva: Měl bys přestat kouřit, škodí to plicím... nemám ráda tě vidět takhle, cítím, jak v sobě držíš vztek. Cítím, jak se klepeš.
Bez toho, abych se na ní podíval, vstanu. Shodím své tělo k zemi a začnu dělat kliky. Deset. Dvacet. Dvacet pět. Pak vstanu. Eva mě sleduje jako kdyby mi snad rozuměla. Začnu se oblékat, pak zase svlékat. Kleju. Nevím co chci. Málem roztrhnu svoje triko. Moje noha se zasekne v nohavici, málem spadnu. Eva na mě kouká s tím svým blbým ksichtem který zve se podělit o tajemství duše, a který se zároveň vysmívá.
Hanuš: Přestaň na mě čumět nebo ti jednu vlepim. Přísahám, jednu ti dám. Nezkoušej mě, nezkoušej, ne teď a ne takhle.
Eva: Člověk je zvíře a andělé jsou bestiální, mě nelze vyhrožovat slovama.
Hanuš: Ne, ale já nevyhrožuju, já slibuju.
Eva: Proto jsi přišel?
Leží tam, na gauči, zakrytá v dece, která je tak stará že snad ještě pamatuje, když do ní pěchovaly neštovice. Já tam stojím, mírně zadýchaný, nahý, se scvrklým a ulepeným čůrákem, s ramenama dole a chce se mi kašlat.
Eva: Anděl smrti stojí na křižovatce jako Satan, jako Arab, jako nomád – ale to jest pouze podoba. Skutečná úloha anděla smrti je přinést spravedlnost. Když Tomáš Akvinský umíral, anděl smrti se mu zjevil jako nádherná múza, která mu, mimo jiné, zjevila spojitost mezi Arabem a křesťanem, láskou a erotikou, a tak, Tomáš Akvinský mohl umřít v pokoji, protože láska a smrt splynula v jedno.
Sklopím svou hlavu.
Eva: Přestaň kouřit, básníku, nech toho, a jdi za Ignácem. Cožpak stále nechápeš? Zemřels, ale je čas žít. Je jaro a máš hlad. Jdi za Ignácem, tak pravý tarot.
Auto vráží do kola
Tělo letí vzduchem
Pak na hlavu dopadá
Pokryto prachem
Políbím ji na čelo. Slov není potřeba, ví že mi je to líto, že se nehněvám na ní, ale na svoji neschopnost dělat cokoliv s mojí situací. Ví, že ač nesnáším její příkazy, tak bez jejích příkazů bych se už dávno uchlastal k smrti. Ví něco, co já ještě nevím, proč jinak by mě poslala za tím posledním z posledních? Ignác, akumulace češství v prasečí hlavě. Ignác, Švejk v dvacátým prvním století. Ignác, Eva ho nemůže snést, a přesto mě za ním posílá.
Černý Lev III - Lidský Kuželky